THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zřejmě ani ten největší optimista by si ještě v létě na tyto britpopové hvězdy devadesátých let nevsadil. Jenže arogantčíci z Manchesteru přišli zcela neočekávaně se svou nejlepší nahrávkou. Ano, čtete správně - Gallagherové nahráli album, které se může bez sebemenšího zaváhání měřit s jejich prvními výtvory. Znuděná rozvláčnost a určitá forma psychedelie charakterizující jejich muziku v posledních deseti letech konečně ustoupila silným a jasně definovatelným písním, které se pyšní precizními aranžemi a silnými melodiemi, odkazujícími do poloviny šedesátých let. Srdce příznivců pozdního beatlesáckého období musí zákonitě zaplesat. „Dig Out Your Soul“ je nástrojově bohaté album (sitár, piano, hammondy, široká paleta kytar), vypiplané do posledního detailu a navíc obsahuje nejeden generační hit. Jestli nic od nich, tak tohle album můžu vřele doporučit. Nejsem jen spokojen, ale doslova nadšen.
Fantastické skladby: „The Shock Of The Lightning“ (výtečně vystavěná píseň, která je jasným adeptem na stěžejní hit), „I ´m Outta Time“ (životní moment Liama Gallaghera v podobě této nádherné balady s nenápadnou sekvencí Lennonova interview z roku 1980 v jejím závěru) a konečně „Falling Down“ (Noel Gallagher coby znamenitý songwriter – takovou píseň nenapsal už třináct let a jestli vůbec někdy).
8,5 / 10
mínus púl bodu za druhou půlku
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.